na Blog.cz

Byla by škoda všechno zahodit. Takže se vracím, jen mi prosím, dejte ještě trochu času :)

Bid.

7.kapitola

Ráno mě vzbudilo sluneční paprsky, deroucí se do pokoje skrz "škvíru" v závěsu. S nepříjemným pocitem jsem si ještě víc zalezla pod deku, v domnění, že mě snad může ochránit před celým světem. Když jsem si však uvědomila, že je víkend, rozhodla jsem se vstát. Nejprve jsem z pod peřiny vystrčila jen jednu nohu, avšak studený vzduch z místnosti mě přinutil ji zatáhnout zpátky. Po dlouhém přemlouvání se mi přece jen podařilo vylézt a hodit na sebe kanárkově žlutý župan, který měl stejnou barvu jako většina věcí v mém "pokoji". Nazula jsem si papuče a dolezla k oknu, abych mohla roztáhnout závěs. Ranní slunce mě na chvíli ozářilo až jsem musela přivřít oči. Ač na silnici ležela menší vrstva sněhu, nebe bylo blankytně modré a bezmračné, že mi připadalo spíš jako letní. Nechala jsem se trochu unést představou léta, louky plné květin, jejich vůně a svěžího vzduchu až jsem téměř přeslechla jemný hlas, který volal.

"Lauro, Lauro!" zaslechla jsem jemný a milý, ale taky trochu vystrašený hlas. Nemohla to být maminka ani otec. Nervózně jsem přejela pohledem po pokoji, jako by tam snad měl někdo stát, ale nikoho jsem neviděla. ,Tak se mi to asi jenom zdálo' pomyslela jsem si a únavou zívla.

"Ale nezdálo, Lauro, tady!" hlas se jakoby šířil odněkud z hora. Stoupla jsem si na židli u pracovního stolu a zadívala se na strop. Neviděla jsem nic neobvyklého, tu mi však pohled sklouzl na poličku s porcelánovými panenkami.

"Tady, copak mě nevidíš?!" už jsem věděla odkud hlas vycházel, i když jsem to moc dobře nechápala. Jedna z panenek se nezvykle usmívala a v ruce držela kousek smotaného papíru.

Chvíli jsem ji jen tak pozorovala a stála na židli jak zkoprnělá. Už jsem se chtěla pro panenku natáhnout, když mi ujela noha a já s vrávoráním sletěla se židle a uhodila se hlavou do postele.

Asi jsem musela vydat hodně velký rámus, protože se rázem otevřely dveře a v nich stála vyděšená maminka.

"Lauro, co jsi prosím tě, dělala?" Ptala se vyděšeně.

"Eéé, já se chtěla natáhnout pro panenku, ale ujela mi noha.."

"Copak ty si s nimi ještě hraješ?" řekla pobaveně a klekla si ke mně.

"Ale ne, jen jsem se chtěla na něco podívat." řekla jsem a zabolela mně hlava, na místě kde jsem si ji narazila. Máma mi ji prohlédla a pak doktorsky konstatovala: "Máš trochu rozseklou kůži, bude to chtít dva stehy." posadila mě na postel, otevřela skříň a natáhla se pro její lékařský kufřík. Nedošlo mi, že mě asi nebude uspávat a tak jsem si užila nemalé bolesti. Když mě přestala mučit, donesla mi alespoň studený obklad, aby mě zranění tolik nebolelo.

"Tak a teď si lehneš do postele a budeš ležet, nemůžeme riskovat, že bys měla otřes mozku. A budu tě chodit kontrolovat, kdyby ti bylo špatně zavolej mi, jeli bychom do nemocnice a nejspíš by si tě tam nechali…"

Ač jsem z toho neměla radost, neměla jsem sílu protestovat a tak jsem si s bolavou hlavou opět lehla do postele. Měla jsem v plánu, že až máma odejde, zkusím se znovu natáhnout pro panenku, avšak bolest mě zmohla natolik, že jsem se za chvíli ponořila do říše spánku.

Zdál se mi podivný sen. Ležela jsem snad někde na louce, v trávě, vdechovala vůni květin a pozorovala mraky plující po obloze. Chvílemi mi připadalo, jakoby se nepohybovaly mraky, ale já, byl to zvláštní pocit. Z mého snění mě opět vytrhl volající hlas.

"Lauro, poď jsem, nemůžu dál čekat!" slyšela jsem. Něco mě přinutilo zvednout se z té voňavé peřiny a vykročit pomalým krokem. Nevěděla jsem kam kráčím, ale cítila jsem že jdu správným směrem. Louka vypadala nekonečně. Jen spousty květin a nad nimi nebe.

"Rychle, pojď!" stále volal hlas a postupně zesiloval. Když jsem se blížila k malému šípkovému keři, bylo volání téměř ohlušující. A když jsem dorazila, volání naráz ustalo. Podívala jsem se dolů a uviděla jsem panenku. Tu panenku. Sehnula jsem se pro ni, jemně ji uchopila a chtěla jsem jí z malé ruky vzít svitek. Najednou se však nebe zatáhlo, svitek se někam ztratil a mně zmizela pevná zem pod nohama.

8. kapitola

Vzbudila jsem se. Hlava mě ještě pořád ještě dost bolela. Chtěla jsem vstát, ale zamotala se mi hlava a tak jsem si znovu lehla a natáhla se pro sklenici vody, kterou mi máma nechala ležet u postele. Jenže to bych nebyla já, abych na sebe půl sklenice nevylila, takže jsem měla celou noční košili mokrou. Znovu jsem se pokusila vstát, ovšem teď už pomaleji, aby se mi zase neudělalo mdlo. Otevřela jsem šuplík s nočními košilemi, ale přesvědčila jsem se, že lehnout už si nepůjdu a obleču se. Postavila jsem se tedy ke komodě a začala jsem prohrabovat šuplíky, najednou mi však přejel mráz po zádech. Měla jsem totiž pocit, jako by mě někdo pozoroval. Bála jsem se otočit, nakonec jsem se však odhodlala a pomalu jsem se na místě otočila. Nikdo tam nebyl. Tedy až na panenku. Tu, kvůli které jsem spadla ze židle a pak mě musela mučit ve snu. Seděla na stole a s děsivým úsměvem mě sledovala. Nedalo se nevšimnout si svitku, který svírala ve své malé ruce. Chtěla jsem se pohnout, ale připadala jsem si jako zkamenělá, jen jsem na ni zírala a ona zase na mě svýma očima. Byly to sice jen korálky zasazené v její porcelánově bílé hlavě, ale vypadaly tak opravdově.

Pomalými kroky jsem se k ní začala přibližovat a nemohla jsem odtrhnout pohled od jejích pronikavě modrých očí. Uchopila jsem ji do ruky a místo abych si všímala svitku, prohrábla jsem jí její dlouhé plavé vlasy.

"Bela.." vydechla jsem úžasem. Panenka byla naprosto dokonalá. I kdyby jste chtěli a dlouho hledali, nenašli by jste na ní jedinou chybu. Její vlasy byly hebké jako samet a klouzaly jí po zádech v pravidelných vlnách. Šaty měla jemně modré s krajkami, stejně jako klobouček, který jí na hlavě moc pevně neseděl, jako by ho každou chvíli mohl sfouknout vánek. A nakonec, její pronikavě modré oči.

Někoho mi hodně připomínala, snad jsem tu ženu, či dívku už někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a kde.

Jak jsem tak obdivovala její krásu a pohrávala si s jejími vlasy, malý svitek, který měla stočený v ruce jí vyklouzl a snesl se na podlahu. Opatrně jsem panenku posadila na stůl, ve strachu, že by se mohla rozbít a sehnula jsem se pro svitek.Se zlou předtuchou jsem začal papír rozvíjet. Stálo tam jen jedno slovo o třech písmenech. Dvě souhlásky, jedna samohláska a nic víc. Stálo tam "tod".

Ač němčina nebyla mou silnou stránkou, základy jsem uměla a tak jsem mohla tušit, že zpráva, kde je napsáno německy "smrt" nevěští nic dobrého. V tom pokoji jsem už déle nemohla být, protože jsem se v něm necítila bezpečně. A tak jsem nechala panenku panenkou, přeběhla jsem přes pokoj a vzala za kliku u dveří do kuchyně v domnění, že se tam budu cítit lépe. Ovšem tam nevládla o moc lepší nálada. Naopak, atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Závěs v kuchyni byl zatáhlý a místnost osvětlovala jen slabá žárovka lustru. U stolu seděla maminka s ustaraným výrazem, táta a ten muž, který mě včera v noci tak vyděsil. O něčem hovořili, ale když mě spatřili, okamžitě ztichli.

"Lauro, neříkala jsem ti, že máš ležet?" zpražila mě máma pohledem.

"Když já, vzbudila jsem se a…" odpověděla jsem zoufale.

"Běž do pokoje, o něčem důležitém mluvíme a nepotřebujeme, abys to ty poslouchala." řekla přísně.

"Ale mami,.." zalil mě pocit zoufalství z toho, že za dveřmi na mě čeká ty děsivá panenka.

"Žádné ale, už jsem řekla!" nedala mi na vybranou. Vklouzla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Ale protože jsem neměla odvahu přibližovat se k panence, sedla jsem si na zem, opřela se zády o dveře a poslouchala rozhovor rodičů.

"Karle, je mi to líto, ale vážně tu nemůžeš zůstat, je to příliš riskantní. Už teď se vystavujeme nemalému nebezpečí." řekla maminka.

"Já vás nechtěl obtěžovat, jen jsem…" nestihl doříct, protože ho přerušil táta: "Ale jistě, že tu můžeš zůstat. Terezo, copak nevíš co pro nás Karel tenkrát udělal. Bez něj bychom nikdy nemohli vůbec dostudovat.

"Já vím, ale už jen kvůli Lauře, nechci ji vystavovat nebezpečí. V poslední době mi připadá zoufalá, nechci aby to bylo ještě horší." Odhadla to správně, pomyslela jsem si.

"Tak, ale pár dní by tu Karel přece zůstat mohl.." Řekl s nadějí v hlase táta.

" No tak dobře, ale jen do doby, než si najde jiné lidi, které bude svou přítomností ohrožovat!" řekla napůl rozčíleně a taky vystrašeně. Slyšela jsem jak vstává od stolu a tak jsem raději rychle zalezla do postele.