11. february 2011 at 19:01 | Lady Bidadari
6. december 2009 at 15:19 | Lady Bidadari
Ve škole máme literární soutěž a kdo chtěl mohl do ní přihlásit svou povídku či báseň. Já jsem na básničky naprostý antitalent takže jsem tam dala radši povídku. Původně jsem tam nechtěla dávat nic, ale učitelka nám na polední chvíli řekla že to máme ve slohu napsat - to se samozřejmě za hodinu nedá stihnout, takže pak vybrala asi pět lidí kteří to mají dopsat a mezi nimi jsem byla boužel i já. Povídku už mám napsanou celkem dlouho, ale nechtělo se mi ji sem dát. Snad, kdyby někdo z učitelů narazil na tuhle stránku si neřekl, že jsem to odsud zkopírovala (on se do té souteže může dávat jen autorský text - ale to je myslím víc než jasný) takže páni učitelé, do té soutěže jsem to nikde nazkopírovala, toto je můj blog, na který jsem dala svou povídku. Svou povídku jménem Awia. Ano říkate si "Awia" vždyť je to jméno jeedné blogerky, ale mně se tam to jméno prostě hodí. K této povídce jsem nakreslila i obrázek, no vlastně je to jen upravený obrázek Laury, z povídky Laurinin sen. Jo a omluvte mě že v této povídce je také jedna z hlavních postav Laura, ale když mě se to jméno hrozně v povídkách líbí.
P.S. Nemá to nic společného s povídkou Laurinin sen, tato Laura a tamta Laura je úplně někdo jiný.
PS.2 Na saspi jsem z toho dostala 2 :-(.
PS.3 Je to psané na téma Snění v přítomném čase.
______________________
Snění-Awia
Čtu nádhernou knihu o bájných skřítcích, elfech, dracích a vílách…Najednou upadám. Padám někam hluboko do černé díry. Vůně, cítím krásnou vůni lesa a kvetoucího palouku a pomalu otevírám oči. Nade mnou se sklání malý človíček s nádhernýma velkýma modrýma očima.
"Ahoj, já jsem Awia. Co tady děláš? Do zakázaných lesů přece nikdo nesmí. Pojď, rychle, než tě najdou zlí skřeti , odvlekli by tě do svého doupěte." Co je to za dívku? A kde to jsem? Honí se mi v hlavě tolik otázek, na které nedokážu odpovědět.
,,Awio, jmenuješ se tak, ne? Co jsi zač?"
,,Teď není čas na povídání, musíme zmizet." Bere mě za ruku a rychle utíkáme, jen mým nohám se moc nechce. Najednou se z keřů vynořují dva skřeti. Jeden z nich mě bolestivě chytá za ruku, vláčí mě po
zemi a kope mě. Druhý chytá Awiu, ale ta se mu mrštně vykroutila ze spárů. Skáče po skřetovi, který mě už skoro přizabil .
"Pozor Lauro !" Jen tak tak uskakuji. Awia shodila skřeta do propasti. Jak ví, jak se jmenuji problesklo mi hlavou. Ale teď už jen vidím, jak druhý skřet chytá Awiu a vláčí s ní tak jak ten druhý předtím se mnou. Pokouším se za ní utíkat, ale mám něco s nohou. Valí mi z ní krev, to asi jak se mnou ten skřet vláčel a já nohou narazila do pařezu. Zvedám hlavu a vidím záblesk, záblesk jak obrovskou rychlostí kolem mě probíhá vysoký muž. Bere skřetovi Awiu z ruky a skřetovi něco velmi důrazně říká - tak důrazně, že ho za košili vyzvedl do vzduchu a shodil na zem. Skřet se radši rychle odbelhal. Přibelhala jsem se blíž k Awie a tomu muži.
"Awio, kdo je to?
Awia mi už už chtěla odpovědět, ale muž ji předběhl.
"Awio, ty tu dívku znáš? A co děláš tady v zakázaných lesích? Už jsem ti mnohokrát říkal, že sem nesmíš chodit…Počkej, ty no ano ty," ukázal na mě a já jsem si stoupla.
"Ukaž mi své uši," chvíli si mě prohlížel a pak vykřikl
"no to snad není možné, to je člověk !!!" Proč bych neměla být člověk? Velmi podivné.
"Awio, odveď tu dívku k nám domů a rychle než si nás někdo všimne." Při těchto slovech se ustrašeně rozhlížel kolem sebe.
Myslela jsem si, že mě odvedou do nějakého malého domečku, ale hle stojím před velký zámkem, postaveným ze dřeva a třpytivého kamene. Procházíme velkou branou. Rozhlížím se všude kolem a nemůžu věřit vlastním očím. Awia mě jemně zatahala za ruku a už pomalu klopýtám po schodech, na kterých leží - světu div se zelený koberec, asi byste čekali spíš červený, ale byl tam zelený. Zabočili jsme a jdeme úzkou chodbou na jejíž konci jsou úzké dveře. Awia je otevřela a vstoupili jsme do místnosti - nejspíše kuchyně, ve které uprostřed stála obrovská kamenná kamna a podél stěn stoly a komody, na kterých leželo plno nožů, zeleniny a ingrediencí a po kuchyni se motají tři kuchařky.
,,Posaď se na tu lavici," pobídla mě Awia a ukázala na malou lavičku které stála u jedné strany kamen
,,ošetřím ti tu ránu." Popošla k jedné komodě a vytáhla z ní malou lahvičku.
"Co je to?," nedůvěřivě jsem se zeptala.
" Horynal fikatronový, copak ty ho neznáš?" Udiveně se mě ptala.
" To je nějaká bylina?
"Ano."
"No, u nás nic takového neroste." Nakapala mi pár kapek na ránu a ta se jak kouzlem zacelila.
"Tak to je něco." Awia se jen zasmála a posadila se. Toho jsem hned využila a začala jsem se jí vyptávat.
"Poslyš Awio, jak to tvůj otec myslel s tím ,no to snad není možné, to je člověk?"
"Tiše, ať nás neuslyší kuchařky. Copak ty sis toho ještě nevšimla, my jsme elfové!" Teprve teď mi sjely oči na její špičaté uši a já si uvědomuji, s kým mám tu čest - elfí princezna Awia z mojí knížky. Padá mi brada a já se třesoucím hlasem ptám.
"Ty jsi princezna Awia?"
"No vlastně jo, ale já mám radši jenom Awia." Odpověděla.
" Wow !!!A jak si myslela to, že by mě skřeti odvlekli do svého doupěte?"
"No, to je dlouhá historie… Nejdřív byl Selion jen země elfů, ale pak sem přišli skřetové. My jsme se však bránili a zabili jsme jejich vůdce. Problém byl ten, že skřeti mají mnohem "pevnější" duši než my nebo vy lidé a tak jeho duše stále žije ukryta ve starém dubu, ale aby ho vzkřísili a on zase obživl musí strom polít krví-lidskou krví. A kdyby tě našli, zabili by tě, tvou krví by vzkřísili Daukona - tak se jmenuje ten jejich vůdce a to by byla pro elfy zkáza."
" A nejde tu duši nějak z toho stromu dostat?
" Samozřejmě že jde, ale jeho strážce musí být alespoň pět mil daleko, abychom ho mohli pokácet,ale to se nikdy nestane.
"Aha. A jak to, že ten skřet potom chtěl odvléct tebe?"
"Asi si nás spletl." Chvíli jsem Awiu pozorovala a pak jsem si toho teprve všimla, kromě uší vypadáme skoro stejně.
"Pojď, umírám hlady, jdeme obědvat." Vstupujeme do velké místnosti. Po stranách visí velké obrazy elfů a vprostřed místnosti stojí dlouhý prostřený stůl. U stolu sedí Awiin otec a nějaká žena, nejspíše Awiina maminka. Pobídla mě, abych se posadila a ženu , která přinesla dvě mísí s jídlem poslala pryč.
"Tak jak se jmenuješ? Zeptala se mě.
"Laura."
"A jak si se sem dostala?" Připadala jsem si jako u výslechu.
" Já, no vlastně ani nevím."
"Je jen jedno místo kudy si se sem mohla dostat. Propastí vlkodlaků. Ale vchod ve vašem světě jsme nikdy neobjevili. Uvědomuješ si doufám, jak moc ohrožuješ nás a naši zem."
"Ale vždyť jste králové, můžete si dělat co chcete."
"To sice ano, ale jediný zákon nesmí porušit ani král a to schovávat u sebe lidi a to, že člověka musíš buď shodit do propasti, nebo zabít." Řekl pobouřeně Aviin otec.
"A nechali byste mě tu alespoň den, dva, kdybych pro vás něco udělala?"
"To záleží na tom co?"
" Odlákala bych strážce stromu Daukona pryč a shodila bych ho do propasti vlkodlaků, vy byste strom pokáceli a navždy byste měli klid."
" To nedokážeš, strážce strom hlídá bedlivě a nikdy by ho neopustil, ale můžeš to zkusit. Jen nepočítej s tím, že přežiješ."
"Tak tedy zítra." Souhlasila jsem, ale přitom ve mně byla tak malá dušička, že si to ani nedovedete představit.
Awia mě odvedla do krásného pokoje.
"Tady budeš spát, promiň že se musíš skrývat uvnitř, ale kdyby lid zjistil, že tu ukrýváme člověka ukamenovali by nás. A vážně chceš skřeta odlákat od stromu?Jsou to zlá stvoření. Vážně by tě mohli i zabít. Jsi si jistá? Nechceš se jen vrátit poklidně domů? Proč to chceš udělat?"
"Protože to tu chci poznat a doufám, že když pro vás něco udělám, nebude pak nikomu vadit, že tu jsem." Usínám, ale noc je nějak krátká.
Klep, klep budí mě slabé klepání na dveře.
"Dále!" Do pokoje vstoupila Awia. A posadila se na postel.
" Něco jsem ti přinesla," vytáhla
lahvičku toho Horynalu fikatronového, co mi předtím kapala na ránu a nějaký amulet "to je horynal pamatuješ, stačí třikrát kápnout na ránu a ta se hned zacelí a tento amulet, dostala jsem ho jako malá, aby mě ochraňoval před vším zlem, ale ty ho teď potřebuješ víc."
" Awio to jsi nemusela , ale děkuji ti."
"Budeš ještě něco potřebovat?
"No asi koně a nějaké jiné oblečení v tomhle jsem moc nápadná
a pak ještě někoho, kdo pokácí ten strom."
"No, ono se nikomu ho jít kácet nechce, bojí se, takže tam půjdu já."
"Ale Awio, vždyť ty ho sama pokácet nezvládneš."
"Zapálit ho dokážu a to stačí."
"A neroznese se požár na zbytek lesa?"
"Ano, ale to nevadí, protože shoří jen ty stromy, ve kterých jsou další skřeti a na jejich místech pak vyrostou nové a zdravější stromy." Awia najednou vstává a rychle odchází. Vycházím ven ze zámku. Ke mně přichází krásný kůň, nasedám na něj a v tu chvíli si uvědomuji, že nevím kam jet, ale kůň mě vede, jedinkrát neskloní hlavu, aby požvýkal trochu čerstvé trávy, ani jednou nezaváhá, stále běží vpřed. Najednou za sebou slyším dupot kopyt, za mnou jede Awia na krásném běloušovi.
"Awio, ty víš kam jet?" Zašeptala jsem.
"To sice ano, ale ke konci se stejně budeme muset odpojit, ale neboj se, kůň tě povede." Po chvílí se Awia opravdu odpojila. Můj kůň zpomaluje a já vidím mohutný strom a u něj skřeta.
"Co tu děláš? Sem nikdo nesmí!" Zařval. Odhrnula jsem si vlasy z pravého ucha a on si okamžitě všiml.
"Ty jsi člověk!" Rozběhl se za mnou. Dala jsem koni povel, aby jel. Na palouku u propasti jsem byla samozřejmě dřív než skřet. Nechala jsem koně stát a schovala jsem se za strom.
"Já vím, že tu jsi, ozvalo se za chvíli. Jen se neboj a vylez!" Ano teď je ta správná chvíle, když se dívá směrem k propasti, rozbíhám se proti němu, chci ho shodit, ale co to? Chytá mě za ruku a já padám společně s ním…
"Lauro, už jsem doma." Co to ? To je povědomý hlas, to je maminka. Pomalu otevírám oči. Ležím doma, na své posteli hlavu položenou na knížce. Ach tak to byl jen sen? Proč maminka nemohla přijít o trochu později, teď už se nikdy nedozvím jestli jsme porazili Daukona a nejhorší je to, že už nikdy neuvidím Awiu…
Au, co mě to tlačí na krku? Podívám se a vidím amulet od Awii. Promnula jsem amulet v ruce a ucítila jsem rytinu na zadní části amuletu, stálo tam "Díky!".
Awia
28. september 2009 at 19:35 | Lady Bidadari
