na Blog.cz

Byla by škoda všechno zahodit. Takže se vracím, jen mi prosím, dejte ještě trochu času :)

Bid.

7.kapitola

Ráno mě vzbudilo sluneční paprsky, deroucí se do pokoje skrz "škvíru" v závěsu. S nepříjemným pocitem jsem si ještě víc zalezla pod deku, v domnění, že mě snad může ochránit před celým světem. Když jsem si však uvědomila, že je víkend, rozhodla jsem se vstát. Nejprve jsem z pod peřiny vystrčila jen jednu nohu, avšak studený vzduch z místnosti mě přinutil ji zatáhnout zpátky. Po dlouhém přemlouvání se mi přece jen podařilo vylézt a hodit na sebe kanárkově žlutý župan, který měl stejnou barvu jako většina věcí v mém "pokoji". Nazula jsem si papuče a dolezla k oknu, abych mohla roztáhnout závěs. Ranní slunce mě na chvíli ozářilo až jsem musela přivřít oči. Ač na silnici ležela menší vrstva sněhu, nebe bylo blankytně modré a bezmračné, že mi připadalo spíš jako letní. Nechala jsem se trochu unést představou léta, louky plné květin, jejich vůně a svěžího vzduchu až jsem téměř přeslechla jemný hlas, který volal.

Zajímalo by mě, jestli tenhle příběh vůbec někdy dopíšu. Píšu to tak dlouho, že KráTerka mezi tím stihla napsat asi 10 knih :D. Ta má lenost mě jednou zabije. Jo a rýma taky, obvzlášť, když nemám po ruce kapesník.

Jej, zítra máme na gymplu poslední zvonění. To znamenáí, že naši milí maturanti budou číhat od sedmi hodin u školy s rozprašovačema plnýma octu, různýma smradama do záchodu, voňavkama, pudrama na "dětskou prdýlku", rťěnkama...takže zítra bude hygienička Klára smrdět jak prase a asi se z toho po*ere! :D

Zajímavý poznatek z mého života: Tenhle je ohledně mého HáeMáckýho prstýnku. Tzn. Když si koupíte v nějakým obchodě nový prstýnek a ona vypadá staře, můžete si být jisti, že v nejbližší době, nebude vnitřní strana kroužku vypadat vůbec jako vintage, protože se "dekor smaže". Další nevýhodou těchto prstýnků je to, že většinou bývají vyrobeny z mědi, což znamená, že budete mít krásně brčálový prst. Meh.

Změnila jsem desgin. A tuhle velmi podstatnou větu jsem sem musela napsat, protože by jste si toho jinak vůůůbec nevšimli. Jen pro informaci, aby s tím někdo později neměl problém; Ta textura není moje, nýbrž jsem si ji "vypůjčila" z jedný hry na facebooku, konkrétně "mall world" :D

Ještě jsem vás chtěla poprosit. Buďte tak hodní a hlasujte v níže uvedené anketě. Plánuju na jedno z těch tří témat napsat už zítra a zatím moc lidí nehlasovalo.

Tak a teď už vám jen přeju hezký zbytek školního týdne ..)

Bid.

Hi people!

Po pár dnech se zase hlásím. Jak jste se měli o víkendu? Určitě lépe než teď co? :D Jak já už chci jarní prázdniny! Nejen kvůli volnu, ale taky proto, že jedem na pět dní do Prahy a já už se absolutně nemůžu dočkat. Možná se potkám i s jednou kámoškou...no uvidíme. Každopádně plánuju muzea, výstavy, galerie, obchody, knihkupectví, židovskou čtvrť...no bude toho dost :) Snad to za těch pět dní všechno stihnem.

Momentálně bych měla psát úkoly a učit se, protože toho na zítřek nemáme zrovna málo...ale komu by se chtělo, hned po tom co přijde ze školy se začít učit? Leda tak šprtovi. A ač mě tak některé spolužačky a spolužáci označují, šprt rozhodně nejsem. Ale nic proti šprtům. Občas možná taky jsem (ale jen trochu) šprt :D

Určitě vám podle názvu článku nedošlo proč píšu. Že? :D Jo konečně jsem dopsala pátou kapitolu. Dnes. V Občance :D. A před chvíli jsem ji přepsala do počítačové fomy.

Hope you like it!? :D

Bid.

Včera večer jsem z nudy dopsala čtvrtou kapitolu snu. Eh...řeknu vám, že mi to připadá čím dál tupější :Đ...no nic, stejně to nikdo nečte...teda ty kapitoly jsou nejmíň navštěvované články :D ...ale to je fuk, no tak tady to je :D

Bid.

Doufala jsem, že to není pravda, ale nakonec jsem se musela smířit s realitou. Nechápala jsem to, nechápala jsem, jak to že jsem ještě včera byla doma, v reálném světě? Nechápu to.

2.kapitola

Vrátila jsem se do toho malého pokojíčku, kde jsem ještě před chvílí spala a posadila jsem se na postel. Kde to jsme? Jak to že se už rodiče vrátili? Jak je možné, že o ničem nevědí? Vždyť jak jsem se vracela z obchodu a byla ta bouřka. Vždyť jsem měla po celém těle spoustu ran a teď mi vůbec nic není. Tedy až na to, že mám naprosté okno o tom co se stalo po tom, co mě zasáhla ta hrozná bolest, ta bolest jakoby do vás udeřil blesk.

Nešlo mi to do hlavy, třeba je to jen nějaký vtípek od rodičů. Asi bych raději měla opravdu jít ven a podívat se, kde to vlastně jsem. No, ale počkat, co si obleču, nemůžu jít přece ven v noční košili. Rozhlídla jsem se po pokoji a uviděla jsem to co předtím ne, malou komodu. Doufala jsem, že v ní bude alespoň nějaké oblečení, které by vypadalo alespoň trochu lidsky. Doufala jsem marně. V malém šuplíčku na pravé straně byly obrovské bombarďáky, takové až po pupík, které jsou děsně nafouklé, pár nátělníků a něco jako dnešní lambáda. V dalším šuplíku byly pečlivě poskládané halenky a v dalších šuplících několik starých učebnic papíry a tužky, bylo to velice špatně uklizené, asi nějak tak, jako bych to uklízela já. Když jsem otevřela levou část komody, která byla nejspíš určená na šaty, uviděla jsem dvoje šaty pár sukní, jedny béžové a jedny šedočerné kalhoty až po pás.

Přemýšlela jsem co si obleču a nakonec jsem dospěla k názoru, že si dám jedny ty obrovské bombarďáky, něco jako lambádu což mi ani moc nevadilo, protože i přesto že je mi třináct je můj hrudník celkem plochý. V druhém šuplíku jsem objevila jedinou košili, která neměla na límci krajky. Byla červenobílá, nejspíš byla určena spíš na doma, ale nic lepšího jsem nenašla. Dala jsem si ti šedočerné kalhoty, pod košili bílý nátělník, abych ji mohla nechat rozepnutou a do vlasů jsem si uvázala bílý šátek, tak aby vypadal jako čelenka. Když jsem se podívala do zrcadla, které bylo vedle té mohutné šatní skříně, připadala jsem si jako šašek v cirkuse, ale co mi jiného zbývalo. Najednou jsem si uvědomila, že mi to oblečení naprosto sedí? Chápete to? Já teda ne.

Vešla jsem do kuchyně.

"Lauro jsi normální." Vyhrkla na mě maminka jen co jsem vešla.

"To se nemůžeš obléct jako člověk a ještě k tomu v neděli, vždyť normálně chodíš doma v sukni a halence a teď když jdeš ven, si dáš staré kalhoty a košili na doma, no Filipe co ty na to?"

"Jasně, jasně," řekl tatínek, který byl začtený do novin. Evidentně nevnímal, jako vždy když jsme se s maminkou hádali o oblečení, tedy ještě tehdy, kdy jsme byli doma, doma jako doma tam, kde jsme měli šest místností a měla jsem svůj vlastní pokoj a mobil a…

Když maminka začala domlouvat tatínkovi že ji nevnímá a to že se už vážně nedá vklouzla jsem do malé předsíně ze které vedli dvoje dveře-do koupelny a ven.

Nazula jsem si černé, no něco jako sandále a vyšla jsem ven. Dolů vedlo úzké točité schodiště. Rychle jsem po něm seběhla, odstrčila petlici na dveřích a vyšla ven.
Doufala jsem, že uvidím ulici plnou aut lidi v normálním oblečení, prostě ne to co jsem viděla vevnitř.

Na chvíli mě ozářilo světlo, doufala jsem, ale pak se přede mnou zjevil jasný obraz . Všude chodili lidé v oblečení, které bylo tipu toho co jsem našla v té malé komodě. Viděla jsem ulici, na které stály staré domy, ale přece jen nějak povědomé. Byla to naše ulice, ano tam na Vinohradech, ale přece byla velmi jiná, domy měli jiné barvy omítky, silnice byla z kočičích hlav, na ulici stály domy na jejichž místě dnes stojí nové činžovní domy, ale to nejhorší nastalo, až jsem se otočila. Na místě, kde stojí naše bytovka, tam kde máme ten nádherný byt, tam kde je můj pokoj, stály dva domy. Jeden úzký, to byl ten, ze kterého jsem vyšla, byla to lékařská ordinace společně s lékárnou a nad tím byl ten malý byteček, ve kterém jsem spala. A vedle stál velký dům, kde v přízemí bylo hodinářství a potraviny a nad nimi nejspíš také několik bytů.

Já jsem to neunesla…Já doufala jsem že nejsme doma že je to jen nějaký vtípek, ale náš dům byl pryč, všechno bylo pryč, všechno co jsem měla, prostě všechno, všechno, všechno. Nešlo potlačit pláč. Klekla jsem si a ano slz bylo "aspoň deset litrů".

1.kapitola

Byla jsem tehdy sama doma… Mí rodiče jsou doktoři, hodně dobří doktoři, škoda. Trvalé pracovní místa mají v Praze v Motolské nemocnici, ale na čtyři až pět měsíců ročně odjíždějí pracovat do USA. Už od mých pěti let. Už jako malá jsem je s chůvou doprovázela na letiště. Všechny zásoby kapesníků mé chůvy Marie byly promočené slanými slzami, kterých vždy bylo

" aspoň deset litrů". Při této větě se Marie vždy rozesmála, když o mě vyprávěla rodičům, kteří se právě vrátili.

Tyto cesty se opakují každým rokem. Vždy jsem rodiče přemlouvala aby nejezdili, ale otec mi vždy odpověděl: ,,Jestli chceš i dál chodit na soukromou školu, musíš nás nechat vydělávat, víš přece že to není zadarmo". Ale čím jsem byla starší, uvědomovala jsem si, že neodjíždí do Ameriky jen kvůli penězům, ale hlavě kvůli sobě a taky MNĚ.

Mé mámě jsem se narodila hned po škole a tak nic nezažila. Já sem ji prostě přivázala k plotně, stala se s ní ,,žena v domácnosti". A proto, hned jak jsem zvládla být sama s chůvou, odjeli pracovat do Ameriky. Ale pod slovem "práce" se skrývalo taky plno jiných věcí. Doma jsem našla fotky Ejffelovy
věže , sochy svobody, tower bridge a spoustu dalších. V otcově pracovně potvrzené objednávky dovolené na Kypru, nebo Krétě. Nebyla to jen Práce, měsíc až dva z těch čtyřech vždy procestovali…

Chůva Marie byla velice hodná, byla jako má babička, kterou jsem neměla. Ale od svých třinácti let jsem ji už odmítala. Jednak proto, že už jsem Mariinu pomoc nepotřebovala, ale taky proto, že Marie už byla stará. Bylo jí pětasedmdesát let a byla nemocná. Poslední dva roky jsem se spíše starala já o ni, než ona o mě…

…Byla jsem tehdy sama doma, byla sobota a rodiče měli dneska večer přijet a mě napadlo že připravím nějakou dobrou večeři. Vařit mě opravdu baví, takže to nebyl žádný problém, ale protože v mrazáku už nic nebylo, musela jsem zajít do obchodu. Máma má rada ryby, ale steaky přímo nesnáší. U táty je to naopak. Já jsem zase vegetariánka, takže si nejraději dávám tofu. Na tento nákup jsem si vzala raději více peněz, protože nákup obsahoval také brambory k rybě, chleba ke steaku, těstoviny k tofu, ale také spoustu koření a dochucovadel. Když jsem se asi po hodině rozhodování o tom co si obleču konečně oblékla, nastalo nazouvání kecek, ach to šněrování. Konečně jsem se vydala. Venku bylo bezvětří, svítilo slunce a bylo horko, že jsem až litovala že jsem tak dlouho strávila zavazováním kecek a přitom jsem si mohla dát žabky.

Nákup byl v pohodě, výjimečně všechno měli a ani fronta u pokladen nebyla velká.

Když jsem vyšla z obchodu zvedl se vítr, který zesiloval. Zatáhlo se. Zrychlila jsem do kroku. Měla jsem jen tříčtvťáky a nátělníkové triko a doopravdy jsem neměla zapotřebí. Udeřil blesk, muselo to být hodně blízko, protože po rozeznění hromu mi začalo děsně třeštit v hlavě. Pak se spustil déšť. Nejdřív mi bylo hrozně chladno, které se postupně měnilo na neuvěřitelnou horkost. Připadala jsem si jako tehdy v nemocnici, kdy jsem ležela ze zánětem středního ucha, který rozpoutával bolest hlavy a horečku. Všude hořely stromy. Silnice se proměnila v obrovskou řeku, na chodníku byly spadené větve stromů . Mnohokrát jsem upadla. Byla jsem špinavá, na těle jsem měla spoustu krvácejících ran. Najednou mi přišlo, jakoby do mě udeřil blesk a .. teď mám černo… Najednou jsem se začala probouzet, ale nebylo to tam, kde jsem byla naposled, ale byla to postel, taková postel jako když se díváte na film ze čtyřicátých let minulého století, možná i trochu starší. Postel stála v malém pokoji, půl pokoje bylo vymalováno jemně žlutě a druhá polovina béžovou s hnědým vzorkem, byla tam ještě velká manželská postel z dubového dřeva, vedle ní mohutná šatní skříň. V půlce, kde jsem ležela já, bylo okno pod ním malý stůl a židle a v koutě peřináč. Půlky pokoje dělila ulička ke dveřím. Na sobě jsem měla žlutou krajkovanou noční košili, fuj. Za dveřmi hrálo mírně chrčivě rádio a mluvili dva hlasy. Byly to velmi povědomé hlasy. Pomalinku jsem vstala a plížila jsem se po špičkách. Vzala jsem za kliku jak nejtišeji to šlo, ale dveře při otvírání zaskřípaly…Za dveřmi byla malá místnůstka. V jednom rohu gauč v druhém stará kamna u levé stěny něco jako malá kuchyňka u okna komoda a na ní starodávné rádio a vprostřed místnosti stůl a čtyři židle… ,,Kdo se nám to probudil," náhle řekl nějaký hlas. Byla to maminka. Stála u starých kamen a vařila čaj.

,,Je půl deváté, dneska má být hezky, nechceš se umýt a jít ven a co si dáš k snídaní chleba s džemem nebo …"

,,Mami, jak to že už jste doma a kde to vlastně jsme?" přerušila jsem maminku

,,Co to plácáš, proč bychom neměli být doma a jak to myslíš s tím ,kde to vlastně jsme' Lauro" Řekl tatínek, který seděl na pohovce a četl si noviny.

Copak to nechápou? Jak to, že vůbec o ničem nevědí?

,,Vždyť teď… teď jsem vycházela z TESPA…Vždyť jste měli přijet z letiště až večer a pak byla ta bouřka a…" Co se pak vlastně stalo, pomalu jsem si uvědomovala, že vlastně si dál už nic nepamatuji…

,,Je ti dobře Laurinko? Nemáš horečku?" Naléhala.

,,Já..no..asi jsem si jenom něco popletla, jo a díky, ale snídat nebudu nemám hlad, dám si jenom čaj a půjdu ven"

,,A vážně jsi v pořádku"

,,Ano mami."